Vánoční blog: Nestíhačka
Všichni známí se pak svorně shodnou, že nejdůležitější je na Vánocích ta pohoda, a obykle to říkají s neurotickým tikem v oku. Předvánoční rozhovory se stáčejí k tomu, co už pro koho mají a (to hlavně) nemají. Čtrnáct dnů před očekávanými svátky začnou drnčet telefony, volají strýčkové, babičky a tety, co mají komu koupit a kde. Obchody praskají ve švech, největší zoufalci zakupují v drogeriích kosmetické sady v dárkovém balení, nebo prostě "vezmou něco v Kauflandu". Všichni spěchají a člověk začíná ostatní zástupce svého druhu lehce (a někdy těžce) nenávidět, zejména s manželkou během výprav za vybavením vánoční spižírny.
Já mám ten začátek naruby. Už na začátku listopadu je jasné, že letos perfektně uklidím dům i zahradu, upeču oblíbené cukroví a nejméně dva nové druhy, dárky v žádném případě nenechám na poslední chvíli a co nejvíc jich pokud možno vyrobím sama a s dětmi, aby to bylo co "nejopravdovější". Raduji se, jak brzy jsem letos začala všechno plánovat a chystat, prostě tentokrát půjde všechno jak na drátkách. Jenomže pak to přijde. Nestíhačka.
Obvykle si špatně naplánuji práci, takže jí mám moc, děti jako naschvál přitáhnou domů střevní chřipku, cokoli podstatného pro chod domácnosti se rozbije, přijde sněhová kalamita. Takže těsně před besídkou ve škole a ve školce do dvou do noci slepuji cukroví, s vyplazeným jazykem obíhám vánoční koncerty a vystoupení svých ratolestí, nakupuji potraviny v nelidsky přecpaných obchodech, týden před Vánoci s hrůzou zjišťuji, na koho jsem ještě s dárky zapomněla, dva dny před vánoci blízka nervovému zhroucení sháním pokud možno levný a hezký (!) stromeček. Je to zkrátka maraton, boj s větrnými mlýny, který se nedá vyhrát.
ALE: pak to se to pokaždé srovná. Já totiž Vánoce miluju. Baví mě ráno s dětmi zdobit stromek, těším se na koledy, které si jdeme před polednem zazpívat do kostela, odkud si pak neseme domů světlo betlémské (samozřejmě už mi párkrát svíčka zhasla, takže ji betlémsky znovu rozsvítily české sušické sirky). A ze všeho nejvíc miluju to hmatatelné napětí, kterému všichni podléháme, těšení a toužení. O Vánocích je přece možné úplně všechno! Moje děti tomu věří (minimálně ty dvě mladší) a já taky.
P.S.: A mimo tu poetiku je tu ještě jedna radost, kterou si slušný člověk (rozumějte dbalý rad výživových poradců) během roku nedopřeje: minimálně dva, někdy i tři následující dny snídáme bramborový salát a řízky.
Lenka Faltejsková
Kam se vejdu já
. . . . .
Lenka Faltejsková
Nemůžu za tebou
. . . . .
Lenka Faltejsková
Něco o počasí
. . . . . .
Lenka Faltejsková
Není mi do řeči
. . . .
Lenka Faltejsková
Pro pana Newtona
. . . .
Lenka Faltejsková
Řekni, jak je ti
. . . .
Lenka Faltejsková
Když si město svlíkne barvy
...stejně nezůstane bezbarvé, jenom vylezou na povrch odstíny, které ty barvy přikryly a překryly. A možná jsou o to zajímavější, že tak neřvou, jenom jemně naznačují, a o to víc mě baví je v barvách hledat a lovit (navíc je tenhle koníček poměrně praktický, úlovky se totiž dají snadno skladovat v počítači a ubyde vám starost, kam pořád věšet například všechna ta paroží a vycpané hlavy).
Lenka Faltejsková
Malý velký tuleň
. . . . . . .
Lenka Faltejsková
Přijela k nám pouť
Děti jásají, rodiče upírají zasmušilé pohledy do peněženky. Ale nakonec se jde. Matky po svých potomcích požadují, aby se z kolotoče usmívali do objektivu, otcové se s dětmi hádají, kdo bude řídit na autodromu. K tomu si připočtěte ryčné staré šlágry, při nichž vzpomínáte, kolik vám bylo, když Arnošt Pátek zpíval Sny o tygří lady, vedro, řvoucí barvy a neony, balonky prchající vzhůru do oblak, ulepené ruce a pusy od cukrové vaty, žužu a tureckého medu, výskot a smích, toho hodně. Prostě kakofonie, jak má být, blázinec na kolečkách, který tu peněženku pořádně vyvětrá. Ale stejně. Stejně se příští rok necháme vytáhnout zas.
předchozí | 1 2 3 4 5 6 7 ... | další |
- Počet článků 162
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 1480x