Panelákstory

Bylo takové normální nedělní odpoledne. Otevřeným oknem dovnitř sem tam zavanula vůně řízků odněkud z dolních pater paneláku, na okně bzučela otravná moucha, po ulici projelo pár aut. Kája seděl na sluncem vyhřátých dlaždičkách na balkoně a klátil nohama, které měl prostrčené mezerami ve mřížoví. Den se prozatím vyvíjel nudně, leč celkem dobře. Máma vařila kuře na paprice a knedlíky, to měl rád, odpoledne ho snad pustí ven.

To bylo důležité, právě totiž s Tondou a Michalem pracovali na stavbě bunkru za starou prádelnou. Bylo to vlastně geniální místo, nechápal, že to nikoho dřív nenapadlo. Podél zadní strany betonové krychle vedla ve výšce zruba metru a půl římsa asi tak metr široká. To byla střecha bunkru. Vnější a zadní stěnu zhotovili ze starých dřevotřískových desek, kterých se někdo šikovně zbavil a hodil je do podrostu opodál, vchod obstarávala stará deka, zavěšená z římsy a připevněná izolepou a pořádnými šutráky.

Za prádelnou, tedy vlastně vojenským bunkrem, už byla jen nedozírná step (neboli zaplevelené rumiště zaneřáděné odpadky, který však vedlo vzhůru do mírného svahu, takže nebylo vidět starou zástavbu za ním a člověk, nebo spíš kluk, mohl snadno předstírat, že je uprostřed nekonečné divočiny). Měla jednu zásadní výhodu, speciálními otvory bylo možné z bunkru sledovat postup nepřátelského vojska a občas i dvě, tři smělejší obyvatelky nedalekých paneláků, které se sem chodily opalovat. To bylo neméně zajímavé, i když trochu znepokojivým způsobem. Kája vlastně sám nevěděl, co si počít s pocity, které v něm pohled na odhalená ženská těla v květovaných bikinách vyvolává, to se do něj vždycky dalo horko a cítil takové zvláštní pnutí. Jednou k nim přišel starší a mnohonásobně zkušenější propadlík Ruda pozorovat opalujícího se nepřítele a pravil, že „s tou blonckou by si to kliďánko rozdal“. Řekl to tak divně a ještě divněji se u toho šklebil, Kája nedokázal pochopit, proč by zrovna se ženskou v plavkách chtěl hrát karty, neodvažoval se však zeptat.

Zbývalo bunkr zařídit, a i když to nebude žádná prkotina, všichni tři do toho šli s plným nasazením. Natahali si dovnitř dřevěné bedýnky jako stůl a na sezení, které si vyprosili v zelenině, Tonda doma štípnul malé tranzistorové rádio, Michal sem přitáhl sbírku zbraní (jeho táta řídil kamión a vozil mu makety pistolí) a Kája z domova potají odnesl tři duritky na slavnostní přípitky a podobně.

Ze zamyšlení ho vytrhlo prásknutí dveří od bytu. Někdo přišel. Kája vytáhl nohy ze zábradlí a po čtyřech přilezl ke dveřím. Táta.

Z kuchyně už se ozýval křik. Škoda. Vždycky šlo o to, s jakou přijde domů. Tedy s jakou opicí. V zásadě se dělily do tří kategorií. Někdy měl veselou. To se sice nestávalo často, ale v takovém případě s ním pak bývala docela zábava, někdy dal Kájovi dokonce pár korun od cesty. I máma se nakonec většinou smála. To měl Kája rád. Jindy měl blábolivou, tak jí alespoň jeho syn říkal, protože otec se pak choval velmi nedůstojně, pletl se mu jazyk, pletly se mu nohy, často se někde svezl na podlahu a tam prostě usnul, jindy se jim ho s maminkou podařilo dostat do postele. To už taková legrace nebyla, ale pořád to bylo lepší než třetí možnost. Vzteklá. Jako ta dnešní.

Křik z kuchyně nabíral na hlasitosti. „Karle!!!“ zařval náhle otec. „Kde je ten fakan, když se jeho táta vrátí domů? To ho ani nepude pozdravit? Tos ho teda pěkně vychovala, hajzlíka!“ Kája s pozvdechem opustil svatyni prohřátého balkonu a ploužil se do kuchyně. Na kuře na paprice už vůbec neměl chuť, žaludek mu začal dělat nepříjemné kotrmelce.

Čekal ho známý obrázek: u stolu rozvalený otec s brunátnou tváří, rozuchaný a páchnoucí hospodou, maminka s mokrýma očima. Právě mu nesla talíř s omáčkou a knedlíky. „Uuva!“ zařval otec vzápětí a sousto vyplivl. „Dyť je to horký!“ Vzápětí už talíř putoval na podlahu. Po kuchyni se rozprskla omáčka a v oranžových stružkách stékala po dlaždičkách, skříňkách, sporáku, mamince a Kájovi. Maminka začala sbírat střepy.

„A co ty tak blbě čumíš?!“ obořil se otec, který se mezitím zvedl, na Káju. Mlask. A už ji držel. Otec provrávoral kuchyní a zakormidloval do obýváku. Na koberci za ním zůstávaly oranžové šlápoty. V obývacím pokoji pustil televizi, zesílil zvuk téměř na maximum a svalil se na pohovku. Dávali přenos z XVII. sjezdu KSČ. Chvíli bude tupě civět na obrazovku, pak usne a začne hlasitě chrápat.

Už. Kája, kterého chuť na oběd definitivně přešla, se proplazil zpátky na balkon. Posadil se na vyhřáté dlaždice a prostrčil nohy mezi mřížemi. Jednou rukou si tiskl na nos sáček s ledem, který mu dala maminka, přesto mu ještě na bradu a na tričko sem tam dopadla červená kapka. Hleděl z osmého patra dolů a představoval si, že mu rostou křídla, že může létat. Až to bude, vyleze na zábradlí a odletí odsud pryč, někam hodně daleko.

Bylo takové normální nedělní odpoledne.