Hořkosladká
Beru ze stolku sklenici s tureckou kávou, černou, voňavou a hořkou jako hřích. Já vím, už to řekl někdo přede mnou, ale přesně takovou ji mám ráda. Hřeju si o sklenici dlaně, nasávám tu vůni a je mi dobře. Teď, na podzim, je v domě chladno, i když jsou krb a sporák v kuchyni roztopené. Poprvé upiju, ochutnám svůj černý hořký hřích a zavřu oči. A představuji si, jak se vrací, vchází dovnitř a já zastavuji čas, abychom zůstali navždycky tak, spolu uprostřed vůně kávy, tlejícího listí a hořícího dřeva.
Když na něco myslíte tak usilovně, že zapomínáte dýchat, když doopravdy toužíte, může se stát, že se to splní. Nebo aspoň částečně. Někdo klepe a já jdu otevřít. Stojí tam s lehce provinilým úsměvem a čeká, co já na to. Neřeknu nic, jen se otočím a vracím se zpátky. Cítím, že jde za mnou. I tuhle chvíli bych chtěla zmrazit a uchovat v průzračné kostce ledu na vlahé letní večery – přišel za mnou.
Sundá si kabát a usadí se ke stolu s háčkovaným ubrusem. Připravím mu kafe (on nepije kávu, vždycky kafe) s kardamomem a cukrem, potrpí si na sladké hříchy, ne hořké jako já.
Sedíme naproti sobě a ještě pořád mlčíme. Jsou to dva měsíce. Dva nekonečně dlouhé měsíce, co naposledy odešel. To jeho přicházení a odcházení trvá už dva roky. Z ničeho nic mi vpadne do života, převrátí ho vzhůru nohama a druhý den je pryč a nechá mě samotnou ve staré vile uprostřed staré zahrady, kde mi společnost dělá jen staré dobré „kdyby“.
Nikdy mi neříká, kam a proč odchází, proč se tak dlouho neobjeví, a já se nikdy neptám. Nechci to vědět, chci ho znát jen v tu chvíli, kdy je můj. Natáhne se a vezme mě za ruku. Okamžitě tím rozpoutá stejnou bouři jako pokaždé, bouři v níž je ztracen i ten nejobratnější námořník. I my dva se musíme pevně držet jeden druhého, aby nás nesmetl vichr, nespolkly černé vzdouvající se vlny. A přece je to dnes jiné. S podtónem, jehož hořkost překoná i mou černou kávu, je to hořkost mandlí, stejná jako cyankáli. Je to naposledy. Cítím to. Vím to. Už nepřijde.
A tak škrábu a koušu do krve, abych ho poznamenala, aby mě nemohl tak snadno vymazat z paměti.
Je ráno. Sedím v křesle, zabalená do plédu, a dívám se ven, na cestu pohřbenou pod zlatým a rezavým listím, která se ztrácí v mlze. Cestu, kterou odešel. Nakonec se zvednu a jdu připravit květiny na smuteční vazbu, které si mají odpoledne vyzvednout. Když jsem hotová, odeberu se do malého pokoje se sekretářem z ořechového dřeva, na kterém trůní můj psací stroj. Každý den píšu deset stránek nové knihy. Brzy už bude hotová. Píšu, dokud mi není chladno, tahle místnost se jen tak nevytopí, pak se vrátím ke krbu v obývacím pokoji a schoulím se do lenošky. Hledím do plamenů a pookřávám. A najednou chápu, proč se celý den cítím divně a zvláštně, proč se mi zdá, že mé tělo se mění, proč je dnes všechno jiné.
To protože tentokrát mě nenechal samotnou. Něco mi z něj zůstalo. Napořád. Roste to ve mně. Cítím to. Vím to. S úsměvem si do kávy naliji mléko a vmíchám dvě lžičky cukru.
Lenka Faltejsková
Kam se vejdu já
. . . . .
Lenka Faltejsková
Nemůžu za tebou
. . . . .
Lenka Faltejsková
Něco o počasí
. . . . . .
Lenka Faltejsková
Není mi do řeči
. . . .
Lenka Faltejsková
Pro pana Newtona
. . . .
Lenka Faltejsková
Řekni, jak je ti
. . . .
Lenka Faltejsková
Když si město svlíkne barvy
...stejně nezůstane bezbarvé, jenom vylezou na povrch odstíny, které ty barvy přikryly a překryly. A možná jsou o to zajímavější, že tak neřvou, jenom jemně naznačují, a o to víc mě baví je v barvách hledat a lovit (navíc je tenhle koníček poměrně praktický, úlovky se totiž dají snadno skladovat v počítači a ubyde vám starost, kam pořád věšet například všechna ta paroží a vycpané hlavy).
Lenka Faltejsková
Malý velký tuleň
. . . . . . .
Lenka Faltejsková
Přijela k nám pouť
Děti jásají, rodiče upírají zasmušilé pohledy do peněženky. Ale nakonec se jde. Matky po svých potomcích požadují, aby se z kolotoče usmívali do objektivu, otcové se s dětmi hádají, kdo bude řídit na autodromu. K tomu si připočtěte ryčné staré šlágry, při nichž vzpomínáte, kolik vám bylo, když Arnošt Pátek zpíval Sny o tygří lady, vedro, řvoucí barvy a neony, balonky prchající vzhůru do oblak, ulepené ruce a pusy od cukrové vaty, žužu a tureckého medu, výskot a smích, toho hodně. Prostě kakofonie, jak má být, blázinec na kolečkách, který tu peněženku pořádně vyvětrá. Ale stejně. Stejně se příští rok necháme vytáhnout zas.
předchozí | 1 2 3 4 5 6 7 ... | další |
- Počet článků 162
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 1480x