Když se stromy chodí koupat

...je nejlepší schovat se v osikách a pozorovat, jak odhodí stud a ochranné zbarvení obyčejnosti a zkrásní. Ještě když se po koupeli vzhlížejí v zrcadle, jsou pořád krásně jiné. Zachytí se v nás nenápadnou větvičkou, a už se nepustí. Takže pak my, co jsme byli takto lapeni, už je uctíváme navěky a za všech okolností, i kdyby stály zaprášené a nevykoupané u silnice nebo ve městě, nebo byly docela nahé jako v zimě, kdy připomínají mlčenlivé stráže, anebo zrovna celé urousané od posledního deště, který si tak rozkošnicky užívaly. No ale zpět k tomu koupání a k zrcadlům...